Učitel i lásky - 10. Kapitola

6. září 2011 v 17:01 | Anamor
10.diel v celóm článku




Jelo se autem Jess, sedla jsem si dozadu a mohlo se vyjet. Celou cestu jsme si pouštěly písničky a zpívaly si. Jelo se do Port Angeles. I když Jess chtěla do Seattlu, ale to jsme jí vymluvily, protože to bylo moc daleko a zítra se jde do školy.
Dojely jsme tam docela brzo. Dnes jela Jess docela rychle, až se mi to chvilkami nelíbilo. Holky si chtěly už pořídit šaty na ples, co se koná v prosinci, ale nejdřív jsme se rozhodly nakoupit normální věci.
Nevím, co to do mě dnes vjelo, ale začala jsem se hrabat v regálech a vytahovat věci, co by se mi líbily, ale nemohla jsme si je kvůli jizvě dovolit, tak jsem vyhledala větší číslo a vnutila je, Jess nebo Angele. Nutila jsem je vše si vyzkoušet. Asi mi dneska něco dali do jídla, nebo nevím, co se to se mnou stalo.
Pane bože, snad mě nezačalo bavit nakupování v jejich stylu! To by byl můj konec. Ale nechala jsem to plavat, protože jsem vnucovala další věci Angele. V kabince strávily docela dost času. Obě dvě. A já se jen bavila. Jo, to se mi líbilo, když jsem si já nemusela nic kupovat. Když už toho měly dost, tak mě čaply a šlo se na šaty. Tam mě to už nebavilo.
Seděla jsem poslušně na židličce a čekala, až vylezou z kabinky v šatech. Do výběru šatů si nenechaly moc kecat a tak jsem jen seděla a nudila se. Až pak jsem si na něco vzpomněla. Chtěla jsem přeci vědět něco víc o profesorovi a nejlepší by bylo si s ním promluvit, ale dobrý zdroj může být taky to knihkupectví. Jednou mě tam Jacob vzal. Mají tam indiánské legendy a hlavně Quiletů. Stejně mě to tu už s holkami nebavilo, tak proč si tam nezajít. Zvedla jsem se a oblékla si bundu .
"Holky, sejdeme se v té restauraci, já si pro něco skočím, tak zatím," křikla jsem do kabinek. Obě mi odpověděly, ať klidně jdu, tak jsem se vydala na cestu.
Když jsem vyšla před obchod, na chvíli jsem se na chodníku zasekla. Dívala jsem se okolo a pokoušela se zorientovat, což je pro mě nadlidský úkol, ale po chvíli se mi to povedlo. Věděla jsem, že je to někde poblíž průmyslové zóny, a to byl přístav a okolí.
A tak jsem se tam rozešla. Překvapilo mě, že si to ještě pamatuju, protože mě tam vzal hned zkraje, když se začal přeměňovat.
Tehdy si dával v mé blízkosti hodně velký pozor. Když věděl, že ho něco vytáčí, nebo je zle, tak mi řekl, abych odešla. Vždy jsem ho poslechla. Věděla jsem, že je to pro moje bezpečí. Akorát mě mrzí, že ani v ten osudný den jsme ani jeden nereagovali. Aniž bych chtěla, po tváři mi steklo pár slz. Rychle jsem si je utřela a nasadila si kapuci na hlavu. Vlasy jsem měla ve tváři a v klidu mohla jít po ulici. I když se za mnou pár lidí otáčelo, nebo zíralo, nebylo to tak hrozný. Ne všichni si toho všimli.
Bylo vidět, jak špatný orientační smysl mám, protože i když jsem věděla, kde to je, musela jsem se zeptat pár lidí.
Nakonec se mi podařilo to knihkupectví najít.
Za pokladnou byl jeden indián. Pamatuju si, že Jacob ho zdravil jako kamaráda. Když mě uviděl, zvláštně si mě přejel pohledem, a pak se zastavil na mojí jizvě. Ten asi taky ví, od čeho je. Dělala jsem jako že nic a začala si prohlížet knihy, co tu měl. A že jich měl docela dost. Nejrůznější legendy. Dokonce i ty, co znám, ale byly psané indiánem. Chvíli to trvalo, než jsem se mezi tím množstvím knih vůbec dopracovala ke Quiletům. Až se mi to podařilo, našla jsem legendy o studených na jejich území.
Došla jsem k pokladně a zaplatila, pořád si mě zvláštně prohlížel, ale nemluvil, což mě znervózňovalo ještě víc. Když jsem konečně zaplatila, byla jsem ráda a co nejrychleji vypadla z toho krámku. Nelíbilo se mi tam.
Ani jsem si neuvědomovala, jak už je pozdě, protože už byla černočerná tma, kterou narušovalo jen pouliční osvětlení. Tahle část města nebyla bezpečná ani za bílého dne, natož když je tma jako v pytli.
Bell, to byl zase za nápad? Pochválila jsem se a vydala se na cestu zpět. Tedy, pokud ji najdu. Což byla další otázka. S mým smyslem pro orientaci to asi nebude tak snadné, jak jsem si představovala. Pomalu jsem se tedy vydala směrem, který byl podle mě dobře. Vážně jen podle mě, jak jsem po chvíli zjistila. Dostala jsem se totiž mnohem blíž k přístavu a to znamenalo i blíž k problémům.
Nevím, jak se mi to povedlo, ale mě se to povede vždy. Nohy se mi mezi sebou zamotaly a já letěla přímo k zemi. Ruce jsem instinktivně předpažila a tak zbrzdila náraz.
Když jsem dopadla na tvrdou zem a ucítila pálení na dlaních, pocítila jsem i bolest v levém koleni. Tak a bylo to! Jsem v nebezpečné částí města, rozplácnutá na zemi.
Posadila jsem se a podívala se na ruce. Moc toho nebylo vidět, protože pouliční osvětlení bylo o kousek dál, ale jasně jsem cítila ten zápach rzi a soli. Bylo jasné, že jsem si sedřela dlaně i pro to, jak pálí. Raději jsem dala ruce dál, abych ještě neomdlela z toho nepříjemného zápachu.
Podívala jsem se na svou levou nohu a jen jsem viděla lesknoucí se krev v odrazu toho mála světla, co tu bylo. Šáhla jsem si na to koleno a sykla bolestí. Cítila jsem dost krve na ruce. No super, a co tu teď budu dělat? Pokusila jsem se vstát.
"Sakra!" zanadávala jsem si nahlas. Rychle jsem vytáhla mobil z kapsy, abych zavolala holkám. Ale když se daří, tak se daří. Nebyl tu signál. Naštvaně jsem schovala mobil a přemýšlela, jaké mám možnosti tady tu noc přežít. A pak jsem zaslechla auto, jak jede rychle, podle motoru, jak řval.
Po chvíli se vyřítilo z rohu a mířilo ke mně, světlomety mě osvítily.
"Super, tak mě ještě přejede auto," zanadávala jsem si v mysli. Auto najednou prudce zabrzdilo kus ode mě a vystoupil z něj řidič. Moje srdce se rychleji rozbušilo strachy. Nevěděla jsem, kdo to je, do chvíle, než přišel blíž a já ho poznala podle vysoké postavy a jeho vlasů - profesor Cullen.
"Ještě lepší, tak si na mě bude můj profesor pochutnávat k večeři."
Došel celkem rychlým krokem až ke mně a kleknul si přede mě. To mě vyděsilo a tak jsem se i přes bolest od něj pokoušela odsunout.
"Nic ti neudělám, ukaž mi to, Bello," promluvil ke mně ne moc klidným hlasem, ale donutilo mě to zůstat na místě. Stejně bych mu asi neutekla. Určitě, s mojí šikovností.
Přisunul se ke mně, opatrně mi vzal ruce do svých a zadíval se na něj. Já studovala jeho tvář, kterou jsme díky světlům z auta viděla jasně. Čelist měl pevně sevřenou, celý byl napjatý, ale i přesto jsem se v tu chvíli nebála. Jeho oči ale nebyly zlaté, ale černé jako noc, to mě překvapilo a malinko vystrašilo. Poté se zaměřil na mojí nohu.
"Vezmu tě do nemocnice," prohlásil nakonec.
"Ne, do nemocnice ne," zašeptala jsem, protože se mi tam vážně nechtělo. Už jsem měla doktorů plné zuby.
"Někdo ti to musí ošetřit," zaprotestoval teď on.
"Ale ne v nemocnici," pokoušela jsem se ho přesvědčit. Nakonec si povzdechnul. Naklonil se ke mně a vazal mě do náruče. Odnesl mě do auta, a poté rychle vyrazil pryč. Když jsem si všimla, že vyjíždíme z města, bylo mi jasné, že jsem vyhrála a do nemocnice se nejede. V autě bylo ticho, koukala jsem se ven z okénka na rychle ubíhající tmavý les okolo. Profesor pevně držel volant a díval se před sebe.
I když bych se asi měla bát, byla jsem sama s upírem a mohl to kdykoliv zaparkovat u lesa a mě si dát k večeři, já se nebála. Pak jsem si ale vzpomněla na Jess a Angelu a ty by se mohly o mě strachovat. A tak jsem rychle vytáhla mobil z kapsy.V tu chvíli ke mně střelil pohledem. Dělala jsem jako že nic a vytočila číslo Jess.
"Bello, jsi v pořádku?!" křičela hned do telefonu.
"Jo, jsem v pořádku. Hele, Jess, já tam nepřijdu. Potkala jsem známého a zakecala se s ním a on mě pak odveze domů, tak se o mě nebojte," zalhala jsem jí.
"Dobře, ale až budeš doma, zavolej."
"Neboj, zavolám, tak ahoj," rozloučila jsem se s ní a típla to. Koutkem oka jsem viděla nechápavý pohled od Cullena. Zbytek cesty ubíhal v tichosti jako předtím, až moc rychle na můj vkus jsme byli ve Forks. Myslela jsem, že mě doveze domů, ale to jsem se mýlila. Jel pořád dál přes město až do lesa. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on se díval dál na cestu. Po chvíli zabočil na jednu lesní cestu.
"A je to tu, teď si mě dá k jídlu," křičely moje myšlenky. Ale on jel pořád dál, až se před námi objevila krásná příjezdová cesta a velký dům. Moc jsem ho ale neviděla, byla už tma.
Tady bydlí, slyšela jsem, jak říkali, že má dům v lese. Zastavil a beze slova vystoupil. Obešel auto a otevřel dveře na mé straně, a poté mě vzal opět do náruče a odnášel dovnitř. Byla jsem z toho všeho tak v šoku, že jsem nic nedělala. Jen moje srdce začalo zběsile bít, když mě vzal do náruče.
Vešel se mnou do obrovské světlé místnosti, podle všeho obývák. Překvapeně jsem se okolo dívala. Bylo to vše dokonale udělané, každý detail místnosti. Došel se mnou k bílé kožené sedačce, na kterou mě položil. Poté zmizel, neuvěřitelně rychle, asi už mu došlo, že to vím. Podívala jsem se okolo, když jsem ucítila něco studeného na koleni a tak jsem ucukla.
"Promiň," šeptnul klečíc u mé nohy. Roztrhl mi víc nohavici, aby měl lepší přístup ke kolenu. Vyčistil mi ho a vydezinfikoval, poté se ještě podíval, jak je to hrozné, ale nebylo, na to, že z toho teklo krve jako z vola. Poté mi to zalepil. Nemluvil, vzal mi jednu ruku a udělal to samé jako předtím, jen s tím rozdílem, že mi to nezalepil.
"Děkuju," špitla jsem, když mi ošetřil vše.
"Nebolí tě ještě něco?" ptal se starostlivě. Záporně jsem zakývala hlavou a v tu chvíli mi začalo kručet v břiše. Zčervenala jsem jako rak a sklopila pohled k zemi. Tohle bylo trapné, zapomněla jsem, že krom oběda jsem nic nejedla. Zasmál se.
"Dáš si pizzu?" zeptal se v klidu. A já se na něj podívala nevěřícně. Odkdy upíří jedí pizzu? Než jsem stačila odpovědět, můj žaludek se opět ozval. Usmál se a odešel pryč. Když se po chvíli vrátil, v ruce nesl kalhoty.
"Mohly by ti být, zkus si je. Nahoře vlevo je koupelna," podal mi je.
"Ale to nejde," protestovala jsem hned.
"Jsou mojí sestry, když tu byla. A ona nic nenosí dvakrát, určitě by je vyhodila, tak si je vezmi," utnul moje protesty, a pak zase odešel. Povzdechla jsem si, a poté se podle jeho instrukcí vydala nahoru do koupelny. Koleno trochu bolelo, ale nebylo to tak hrozný. V koupelně jsem zůstala zírat. Byla totiž velká asi jako můj a Charlieho pokoj dohromady. Byla tu vana a sprchový kout. Dvě umyvadla a plno prostoru. Vsadím se, že ta vana nebyla obyčejná a nejen díky své velikosti. Navlékla jsem na sebe kalhoty a byla překvapena, jak mi padly. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a trochu si upravila vlasy a sčesala si je rukou víc do obličeje. Se svýma roztrhanýma kalhotama jsem se vrátila dolů do obýváku, ale nebyl tam a mě bylo divné být tam sama. Tak jsem šla tam, kam předtím odešel on.
Nestačila jsem se divit, kam jsem to vešla. Byla to obrovská, plně vybavená luxusní kuchyně. "Na co ji upír potřebuje?" vrtalo mi hlavou. Cullen stál u stolu, opíral se o něj a očima sledoval mikrovlnku, kde byla moje pizza. Odkašlala jsem si a on se na mě hned podíval.
"Díky za ta kalhoty, jdou mi akorát," usmála jsem se na něj.
"To je v pořádku, dej mi ty staré, vyhodím je," usmál se na mě a natáhl ruku. Podala jsem mu kalhoty, a poté se posadila ke stolu.
"Jak jste mě našel?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
"Jsem Edward, a myslím, že to sama víš," tajemně se usmál a vytáhnul pizzu z trouby. Nakrájel ji, a poté dal přede mě. Posadil se na protější stranu stolu a pozoroval mě.
"Ale pochybuju, že jsi cítil mojí krev až sem do Forks," podotkla jsem a ukousla si plátku pizzy.
"Už se mě nebojíš?" zeptal se on mě. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Já se nikdy nebála," vyvedla jsem ho z omylu.
"A proč jsi si držela ten odstup?"
"Od nějaké doby se moc nepřátelím s vlkodlaky, upíry a bůhví čím ještě," vysvětlila jsem a dál jedla.
"To kvůli té jizvě?" zeptal se opatrně a díval se na mě, jen jsem mu přikývla. "Co se stalo?"
"Já zapomněla na to, že je vlkodlak a hádala se s ním, bušila do něj. Přeměnil se, zaútočil na mě," zašeptala jsem a dojedla další plátek pizzy.
"To je mi líto," zašeptal a podle hlasu bylo poznat, že to myslí opravdu. Trochu jsem se pousmála.
"A co ty? Proč jsi tu sám, nemá vás být sedm?" změnila jsem téma na něco, co mě zajímalo. Zvláštně mu zajiskřilo v očích, které byly stále tmavé, ale ne tolik jako tam venku.
"Oni žijí jinde. Chtěl jsem být chvíli sám," odpověděl prostě. Chtěla jsem se ho dál ptát, ale než jsem začala, přerušil mě. "Je pozdě, určitě se o tebe už táta bojí. Odvezu tě domů." Podívala jsem se na hodiny a měl pravdu. Tak jsem jen přikývla a šla za ním ven do jeho Volva. V tichosti mě odvezl domů.
"Děkuju za všechno," usmála jsem se na něj.
"Není zač. Užij si víkend, uvidíme se v pondělí na hodině," oplatil mi usměv a já, i když se mi nechtělo, vystoupila.
"Bud opatrná, Bell," uslyšela jsem ještě, když jsem zavírala. Jen jsem se pousmála a vydala se domů.
Charlie seděl u televize, tak jsem ho pozdravila a šla do pokoje, kde jsem zavolala Jess. Pak šla spát. Pořád jsem ale musela myslet na Edwarda. Jak rychle jsem si zvykla na to mu říkat jménem.
Usnula jsem celkem rychle s zvláštním pocitem, co se mi líbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chucky♥ Chucky♥ | Web | 6. září 2011 v 17:21 | Reagovat

úžasné to je ♥

2 Chucky♥ Chucky♥ | Web | 6. září 2011 v 17:24 | Reagovat

júj.. teším sa na tie fotky toho šteniatka.. ale to už trvá vyše dvoch týždňov.. to už nie je fakt normálne.. vážne si tačínam myslieť, že sa im niečo stalo.. ja by som sa o môj notebook určite nedelila :D ani mne sa nič nechce.. my sa až zajtra spoznávame s učiteľmi a aj u nás sú baby celkom fajn aj keď sa ešte zo všetkými nepoznám a z chalanov poznám iba Miša..

3 Chucky♥ Chucky♥ | Web | 6. září 2011 v 17:32 | Reagovat

ta to jaký blázni? a bratranec u vás ešte stále býva? ja by som ho už vykopla alebo ho zabila od nervov :D  ja mám triednu a ty? no ani ja chalanov niejako extra nepoznám iba Miša..

4 Kika Kika | Web | 6. září 2011 v 17:34 | Reagovat

Ahoj, ako sa máš ? :D

5 Chucky♥ Chucky♥ | Web | 6. září 2011 v 17:38 | Reagovat

u nás to bolo takto minulé leto :D bože vieš jaké nervy som mala naňho?

6 Chucky♥ Chucky♥ | Web | 6. září 2011 v 17:39 | Reagovat

a to sa dá?

7 Monča-Dulce :) Monča-Dulce :) | Web | 6. září 2011 v 17:42 | Reagovat
8 *Mery* *Mery* | Web | 6. září 2011 v 19:22 | Reagovat

kráásne =)

9 Demis** Demis** | Web | 6. září 2011 v 20:58 | Reagovat

pěkné :)

10 *Lucy* *Lucy* | Web | 7. září 2011 v 6:51 | Reagovat

Ahoj prosím prihlás sa do VGS: http://oserialoch.blog.cz/1109/prihlaska-do-vgs

11 Šárka* your affs Šárka* your affs | Web | 7. září 2011 v 14:18 | Reagovat

o5 úžasné :-)

12 Leníí :) » martinharich.blog.cz Leníí :) » martinharich.blog.cz | Web | 7. září 2011 v 14:55 | Reagovat

jo no.. já vím ;D.. :)

13 •MiNiLaDý°PaťUšQá• •MiNiLaDý°PaťUšQá• | Web | 7. září 2011 v 15:54 | Reagovat

krása :-) super ako sa máš?

14 Lucie Lucie | Web | 7. září 2011 v 16:01 | Reagovat

Moc pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama